Jak to, že se dítě naučí mluvit?

Prakticky většina větších savců se učí nápodobou. Mláďata sledují, co dělají jejich rodiče, ale i starší sourozenci a další členové smečky, a napodobují to.
Nejinak je tomu u lidí s učením řeči. Mateřský jazyk nemáme zakódován geneticky, naučíme se zkrátka ten, kterým mluví naši rodiče. Ve vícejazyčných rodinách to mají děti komplikovanější, ale batolata umí jazyk rozlišit a jsou schopna se naučit více jazyků už v raném věku. Obvykle však jeden jazyk v rodině převládne jako komunikační a ten má pak u dětí kvalitu mateřské řeči.

Zpět k učení nápodobou. Z prostého odposlouchávání hovorů dospělých by pro dítě bylo velmi náročné řeč pochytit. Rychlý sled slov a intonace nejsou dobře srozumitelné. Pokud je vůle dítěti pomoct v rychlejším a efektivnějším osvojování řeči, lze využít určité učební praktiky. A víte, co je na tom nejlepší? Většina rodičů toto učení praktikuje úplně přirozeně, aniž by si uvědomovali, že probíhá vyučování.

Učení slovíček

„Podívej, to jsou hodiny, tik tak.“
„Copak je tady v knížce? To je pejsek.“
„Jé, jede auto!“

Mluvíte přímo k dítěti a názorně ukazujete na předmět a pojmenováváte ho. To je učení slovíček. Takhle postupně, aniž jde o vědomý záměr, rozšiřujete slovní zásobu dítěte. Sice zatím nemluví, ale zda je učení úspěšné, můžete velmi snadno ověřit. Stačí se zeptat, kde je v knížce pejsek/auto/hodiny. Dříve či později ukáže na ten správný obrázek a vy tak máte jistotu, že proces učení je správně rozběhnutý.

Motivace k verbalizaci

„Jak dělá kravička?“ – „Búbúú.“
„Jak dělá auto?“ – „Brmm brm.“
„Jak se skáče?“ – „Hop hop.“

Slovo kráva je zatím dost komplikované, ale takové „bú“ je přímo ideální k učení. Jednoduchá slabika, ke které není nezbytná pokročilá úroveň výslovnosti. Jako mezistupeň v učení řeči můžete používat právě takové základní zvukomalebné slabiky k označení věcí. Jídlo je „ham“, písnička je „lálá“, plná plenka je „e-e“, například. Tyto výrazy jsou samozřejmě v každé rodině trošku jiné, to je normální.

Tím, že dítěti poskytneme možnost zjednodušení, motivujeme ho k prvním pokusům o řečové vyjádření, tedy verbalizaci toho, co má na srdci. Učíme ho, že se může vyjádřit a že mu slova (zatím spíš „slova“) dávají schopnost účinně získat, co zrovna potřebuje. Učíme ho, že komunikace mu zjednoduší život. Dítě potom má intenzivnější potřebu naučit se vyjádřit více svých potřeb právě řečí.

Rytmika, intonace a koordinace

„Paci paci pacičky, táta koupil botičky.“
„Vařila myšička kašičku, na zeleným rendlíčku.“
„Koulela se ze dvora, taaakhle velká brambora.“

Dětské říkanky jsou přímo učebnicový počin ve výuce řeči. Pomáhají dítěti osvojit si melodii řeči, zřetelně slyší, na kterých slabikách je přízvuk, učí je pracovat s intonací a ještě zapojí ruce v jednoduchých gestech, například při tleskání.

Učení má několik fází, nejdříve dítě jenom zpozorní a sleduje celé představení, později se přidá s gestikulací, pak už opakuje některé fragmenty, typicky „paci“, později se přidává s celými slabikami, až nakonec řeč opanuje a zvládne samo odříkat celou básničku.

Dětské říkanky mají v učení řeči nezastupitelnou roli a každé jedno opakování dětské říkanky pomáhá vašemu děťátku naučit se mluvit, jakkoliv to ze začátku nevypadá a dítě zdánlivě nereaguje.

Říkání říkanek už je činnost více vědomá a záměrná. Autíčka a pejsky ukazujeme dětem přirozeně, ale udělat si chvilku a ukazovat dítěti „Vařila myšička“, to už je rozhodnutí rodiče. Snažte se na to myslet a třeba jednou za den s dítětem nějakou říkanku opakujte. Také se nic nemá přehánět, takže všeho s mírou.

Přechodná neverbální komunikace

„Udělej pápá.“
„Udělej malá.“
„Jak je velikej? Tááák je velikej.“

Po určitou dobu může jako mezistupeň sloužit gestikulace, jak uvádíme výše. Rodič by měl vždy gesto doprovodit slovně, aby se dítěti spojil význam slova a činu. Později už bude při rozloučení automaticky spojovat verbální pozdrav a pokynutí ruky.

Často nevědomky také učíme děti chápat funkci otázek. To jsou věty, které mají specifickou intonaci („A jak ty jsi veliká?“), a očekává se na ně odpověď. Rozdíl v intonaci věty tázací a oznamovací je pro dítě také důležitý a později mu usnadní komunikaci.

Další metody výuky řeči

Celou samostatnou kapitolou je znakování, kdy si s dítětem stanovíte vlastní zjednodušenou znakovou řeč. Někdy rodiče s dětmi znakují nevědomky, je to totiž velmi přirozená komunikace, a když si budete všímat gest dítěte, možná v nich časem vypozorujete některá záměrná gesta. Znakování je možné praktikovat přibližně od období, kdy dítě začne například ukazovat prstem a projeví tím určitou mentální připravenost na komunikaci i zájem o ni. Též znakování by vždy mělo být doprovázeno slovním komentářem, jen tak podporuje pozdější rozvoj řeči.

Pokud vám přijde, že dítě nereaguje tak, jak byste očekávali, je vždy na místě konzultovat aktuální schopnosti s ošetřujícím pediatrem dítěte. Pokud by pediatr sdílel vaše podezření, budou následovat vyšetření v dětské psychologické poradně. Vždy je dobré co nejdříve zjistit, že dítě má nějaký problém, aby se mu mohlo dostat speciální péče a další pomoci. Své pochybnosti se snažte ověřit si co nejrychleji, získáte pro své dítě drahocenný čas k nápravě.


Zdroje: